Budapešť 2004

20. května 2007 v 22:21 | Pavla
V květnu 2004 jsme vyrazili na prodloužený víkend do Budapešti. Žili tam naši kamarádi - Nancy, Bill, Elizabeth a Nathan. Na cestu jsme se vydali v pátek - jeli jsme lůžkovým vlakem. Nechtěla jsem, aby Honza musel takovou dlouhou štreku řídit (a já abych ho nemusela celou cestu bavit, aby neusnul - cítím totiž jako spolujezdec povinnost zabavit řidiče, aby se mu nechtělo spát, no a cesta do Budapešti by i mě - která ráda mluví - asi trochu unavila ...:-).
Pro děti byla cesta vlakem senzační zážitek (dvě z našich tří dětí jeli vlakem poprvé v životě!). Vyjeli jsme někdy kolem půlnoci a k ránu byli na místě.
V Budapešti jsme jako správný turisti obdivovali všechny památky. Kdysi jsem v Budapešti už byla - za komunistů se střední školou - jenže tenkrát učitelka chěla využít možností nákupu, takže jsme veškerý památky vyměnili za obchody. Dodneška si pamatuju, co jsem přivezla - tátovi tričko LaCoste s límečkem (to byla bomba!), pak takovou růžovou voňavku, tenkrát s tím byl navoněný každý, ale nemůžu si vzpomenout na jméno, ale tu neskutečně sladkou vůni si vybavuju pořád. Potom taky nějakou šileně lesklou kabelku a zeleno-modrý svetr, který mi každý záviděl :-).... (no, tak dost se vzpomínkami z minulého tisíciletí).
My jsme teda prošmejdili město, navštívili místního Mekáče, taky poseděli na pár hřištích a mně opravdu chvilkama přišlo, že jsme v Praze - stejná řeka, stejný mosty, i ty lidi byli tak nějak stejně protivný a nepříjemný ...
Děti si to skvěle užili, Elizabeth je Kačky nejlepší kamarádka a je skvělý je poslouchat, když spolu mluví anglicko-česky... Učili se navzájem všechny možný blbosti (začínající puberťačky, no) a nám to uteklo neskutečně rychle.
Cesta domů už tak příjemná nebyla, jeli jsme ve dne, takže normálním, ne lůžkovým, vlakem. Bill s náma cestoval do Čech a poradil nám, že je rychlejší někde přestoupit na jiný vlak (fakt už si nepamatuju, kde to bylo). Ale protože mě zná a ví, že všude musím být půl hodiny dopředu, abych byla v klidu, tak mi zapomněl říct, že na přestup máme pouho-pouhé 4 minuty. Začalo mi to být divný, až když jsme vystoupili z prvního vlaku a on nás stále pobízel, abychom pospíchali - do druhého vlaku jsme totiž pak naskočili a on se rozjel. Tohle vědět dopředu, tak je po mně.
Domů jsme se vrátili v pořádku a teď už Billovu rodinu budeme muset navštívit jedině v Texasu, protože se odstěhovali zpátky do Ameriky. Bill je učitel Bible a vyměnil se svou rodinou pohodu amerického domečku za bydlení v postkomunistickém Hradci, v Brně a nakonec v Budapešti. Ze začátku to pro ně byly šoky, když hned po revoluci přijeli do Čech a stáli fronty na toaleťáky .... Za to je obdivuju, já bych se stěhovat do jiný země nechtěla ani za nic... A teď je nám po nich smutno, tak snad někdy, za pár let ...
 


Komentáře

1 Monika Monika | 21. května 2007 v 8:42

Ahoj Pavlo, skvělý blog!!! Jen tak dál :-) Už si to zakládám do oblíbených stránek a budu čekat na další aktualizace :-)

papa Monika

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama