Jak se rozrostla naše rodina

1. června 2007 v 23:19 | Pavla
Tak je naše rodina o další dva členy větší.
Nejdřív o tom prvním příchozím.
Janička měla 9.narozeniny a my už delší dobu přemýšleli o tom, co by jí udělalo velkou radost. Přestože Janička není úplně dokonalým "milovníkem" psů (viz článek níž), víme moc dobře, že je plně zamilovaná do koček. A protože já mám kočky taky radši než psy (promiňte, milovníci pejsků...) a Honza proti chlupatému přírůstku nic nenamítal, bylo rozhodnuto.
Ani netušíte, jak je těžký začátkem května sehnat kotě. Koťata od chovatelů ještě nejsou dostatečně stará na to, aby je mohli dát od maminek, a když už, tak za neskutečný peníze. Mně se líbilo koťátko britské modré kočky (viděla jsem ho někde v kalendáři a úplně mě ta chlupatá koule dostala), a tak jsme začali obvolávat inzeráty. Jenže ouha - nejlevnější kotě vyšlo na 5000, a to nejdražší na 15. Nakonec se mi podařilo najít úplně obyčejné černé koťátko z Kladna (zadarmo).
Byl pátek, den Janiččiných narozenin a já čekala, až Honza dorazí z práce, abysme se mohli vydat pro náš nový poklad. Bylo to na chlup, ale všechno jsme stihli. V Kladně nás čekal majitel, otevřel byt, nejdřív přišla velká černá kočka a za ní se přikolíbalo něco kouzelnýho a za chvíli ještě jedna stejně černá koule. Fakt to byla láska na první pohled. Dovezli jsme si kočičku domů a já šla připravit skleničky na přípitek. Vzala jsem košík, v kterém koťátko spinkalo, ale ouha - kotě nikde. Přivolala jsem Honzu, Káťu a Honzíka a začali jsme hledat. Janinku jsme zavřeli dole v pokoji, aby nic neslyšela a chodili jsme po bytě, šeptali "čiči" (no, zkuste si zašeptat "čiči" - moc to nejde), ale nic. Prohledali jsme úplně všechno, trvalo to hodinu a půl. Pak jsme to vzdali. Zavolali jsme Jáju, pogratulovali jí a předali prázdný košík s tím, že si dárek musí najít. Samozřejmě jí hned bylo jasný, co má hledat a byla strašně šťastná. Kotě, jak když to vycítilo - stačilo, že Jája udělala"čiči" a mrně se vykolíbalo z pootevřený skříňky (dívala jsem se tam několikrát !?), kde sladce spinkalo v Honzovým vlněným svetru.
Nejdřív jsem byla odhodlaná, že kotě bude spát samo v obýváku a do postele - nikdy. NIKDY! - nesnáším, když se zvířata povalují v postelích.
Ha ha ha, v noci tak kotě bulelo, že jsem si ho já sama šoupla pod peřinu a spali jsme spolu až do rána ... Od té doby měla Majdalenka košík u Janičky v posteli a spinkala tam .... Až do určité doby.
Do doby, než k nám přišlo druhé koťátko. Utekly tři měsíce, my byli na prázdninách a Kačenka šla do hospody pro limonádu. Místo limonády přinesla černé kotě. Toulalo se kolem hospody a bylo hladové, hospodská ho vyháněla a Káťa ho pohladila. A bylo to! Kotě se Kačenky chytilo a šlo za ní až na chalupu.
Káťa dostala příkaz, aby okamžitě kotě vrátila. Vracela ho třikrát, třikrát za ní kotě přišlo zpátky až k nám. No, tak co jsme měli dělat? Od tý doby je Julinka naše.
Nejdřív holky na sebe syčely, ale po dvou dnech jsme je našli, jak spí stulený k sobě. Jo, a opravdu teď spí v obýváku! Ani nevíte, jak jsme rádi, že je máme. Když se odněkud vracíme, čekají za dveřma, vítají nás a nám příjde, jako by tu byly od vždycky....
Tak Majdo a Julčo, pusu na čumáček!!!
 


Aktuální články

Reklama