Jupíček a Elinka

1. června 2007 v 21:59 | Pavla
JUPÍČEK A ELINKA aneb JAK JSME ODNAUČILI DĚTI BÁT SE PSŮ .....
Měli jsme velikou potíž - Janička a Honzík se hodně (ale opravdu hodně) báli psů. Když byly Jáje asi dva roky, byla na hřišti a házela si balonem. V tu chvíli přiběhl labrador. Prý to bylo štěně, ale rozměrů dospělého psa. No a pejsek si chtěl hrát s Janinky balónem.
A tak se postavil na zadní, o Jáju se opřel a štěkl. Jája spadla, rozbrečela se a letitý problém - fobie ze psů - tím odstartovala.
Na Honzíka, když mu byl rok a půl, naběhla doga a zblízka se mu dívala do očí. Tenkrát dostal hysterický záchvat - a ejhle - další dítě s obrovským strachem ze psů (to mi opravdu chybělo...).
Protože bydlíme na sídlišti, není skoro minuty, aby člověk nepotkal psa různých rozměrů. Ale u našich dětí ani tak na rozměrech nezáleželo - ať to byl jorkšír nebo bernardýn (opravdu tady lidi v sídlištním bytě mají bernardýna!!!), vždycky se začali po mně "plazit" a šplhat mi až k hlavě (pokud šplhala jenom Jája, tak to šlo, ale když se přidal i Honzík, neměla jsem šanci je udržet a většinou jsme se všichni tři poroučeli k zemi - k velkému zájmu pejsků ) . Když jsme šli náhodou kolem plotu nebo stromu, děti byli nahoře "v cuku-letu". Celkem jsme tímto zvláštním chováním byli už mezi pejskaři známí ...
No a já tudíž přemýšlela, co s tím. Rádi chodíme na procházky do nedalekého údolí (kde je taky dost pejsánků, ale jsou víc rozptýleni), a tak mě napadlo, že poprosíme Táňu s Mikem, jestli by s náma do nešli. Jsou totiž páníčkové dvou pejsků - většího Jupíčka a malé Elinky (tudíž jsme poprosili i Jupíka a Elinku ...). Z počátku procházky se Jája držela mojí ruky tak pevně, že mi chvílema modrala. Sama Janička byla celá ztuhlá, v obličeji zelená jak sedma. Asi po půlhodině procházky, kdy pejsci běhali kolem nás, ale vůbec si nás nevšímali, Jája pomalu povolovala stisk mé ruky. A pak to přišlo - Jupík proběhl kolem, Jája natáhla ruku a Jupíčka v rychlosti pohladila (no, pohladila - v tý rychlosti spíš Jupík chytil "záhlavec"). Ale Janička byla nadšená, dokázala něco, v co sama ani nedoufala. A to byl první krok. Za chvíli vodila na vodítku Elinku, pak si začala hrát s Jupíkem na honěnou ... A měla vyhráno (a já taky :-)).
Honzík, když to viděl, začal si s pejsanama hrát taky a bylo to! Ani si nedovedete představit, jak se mi ulevilo. A teď, když jdeme na procházku, děti po mně nešplhají, ploty je nechávají chladnými, velké psy ignorují a nad malými se rozplývají ... No, prostě, ideál!
Takže milý Jupíčku a milá Elinko - DĚKUJEME
 


Aktuální články

Reklama