Bůh nezapomíná ...

5. května 2008 v 11:35 | Pavla
"... ve vnitrobloku máme totiž zahradu. Představuje kousek něčeho živého uprostřed pomíjivé civilizace. Na okolních domech je docela patrné, jak pomíjivá ta naše civilizace je. Jsou oprýskané, zašlé. Ovšem zahrada se každým rokem znovu zazelená, znovu rozkvete. Pro mne to znamená jasné potvrzení Boží věrnosti. Bůh věrně opakuje jaro, léto, podzim, zimu. Bere dýchání a zase je dává. Tráva usychá a zase se zazelená. Stromy rozkvetou, vydají plody, shodí listy a tak pořád dokola ... Je v tom jistota a spočinutí. BŮH NEZAPOMÍNÁ!"

Na tenhle úryvek z knížky "Brusinky" (díky Moniko za půjčení, snad ji brzy vrátím :-)) jsem si vzpomněla, když jsem seděla v sobotu odpoledne na sluníčku s knížkou a kafem v ruce u babičky na zahradě. Miluju pampelišky a ty jsou teď všude. Miluju nové výhonky na jehličnatých stromech, sytou zelenou barvu přírody, kvetoucí stromy a stromky, i ty jinak otravné mouchy mi na jaře nějak nevadí .....

Jarní příroda je to nejkrásnější, co může existovat. Přemýšlela jsem, jakou asi musí mít Bůh fantazii, když používá tolik různých barev, každá kytka je jiná a originální. A člověk jenom kopíruje - snažíme se přírodu zachytit na papír, používat různé barvy, vyrábíme umělé a papírové kytky, ale nikdy to není ono. Jo, Mistr se prostě pozná ... A ať se děje, co se děje - ať jsme nemocní, ať je válka, ať se trápíme sebevíc, máme záruku, že po zimě opravdu přijde jaro. Každý rok. Prostě, Bůh nezapomíná! Jak je vidět, na něj se můžeme spolehnout jako na nikoho jiného.

Od čtvrtka do neděle jsme byli u babičky. Babička je na tom opravdu hodně špatně, trpí a několikrát se zmínila o tom, že už si přeje, aby byl konec, aby už konečně umřela. Ale na tom negativním je i něco pozitivního. Babička byla vždycky hodně uzavřená, ale zároveň rázná a nikoho si moc nepřipustila k tělu. Teď se změnila, ráda si povídá a i o věcech, o kterých by dřív vůbec nediskutovala. Tuhle v noci, asi ve tři ráno, když nemohla spát, jsem si s ní asi hodinu a půl povídala, a protože v noci jí bývá nejlíp a mívá nejvíc sil, vzpomínala na to, když byli kluci malí, vyprávěla a smála se.

To je na delší nemoci to pozitivní, že Bůh dává člověku čas uspořádat si myšlenky, usmířit se s lidma i s Ním, čas k přemýšlení, čas k povídání. V běžném životě na to nějak není čas. Taky si často říkám, tohle a tohle udělám, až budu mít čas, až zařídím a udělám tohle, pak si to budu užívat, pak budu pořádně žít. Ale to je špatně, teď žiju. A myslím, že člověk, který už má jenom krok k smrti, to vidí nejvíc. Najednou vidí, že většina věcí na světě je podřadná a nedůležitá a vlastně pořádně žije až teď - v situaci, kdy svět opouští.
Takže, zkusím žít už teď a možná mi pomůže to, když se vždycky mrknu z okna, a uvidím ty moje milovaný pampelišky a rozkvetlý stromy. Protože Bůh nezapomíná, ale já dost často ano........
Mějte se krásně a zase někdy

AHOJKY, Pavla
 


Komentáře

1 Monika Monika | Web | 5. května 2008 v 18:08

Teda Pavlo, to je tak krásně napsané!!! Kolikrát si pak říkám, že bych ten svůj blog měla zrušit, protože takovéhle věci prostě neumím vypsat...no neboj se, ještě to nebalím :-)

Hezký týden a doufám, že se uvidíme v sobotu na té velké Thomasově narozeninové oslavě  (už vidím Mika, jak cpe do Thomase tu zmrzlinu) :-)))

pa Monika

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama