Naše Jája

12. května 2008 v 11:38 | Pavla
Tak naše Jája slaví jedenácté narozeniny. Vůbec nevím, jak je to možné. Vždyť to nedávno byl takový mrňous, a teď se nám z mrňouse vyloupla slečna.
Když se Janička narodila, byl to takový malý uzlíček - vážila 2,70 a měřila 47 cm - takže žádný obr. Po porodu mi jí položili na břicho, ona se na mě podívala takovým vyrovnaným, klidným a zkušeným pohledem osmdesátileté babičky a v klidu usnula. Říkala jsem si - to asi bude hodné, tiché a spavé miminko. Hoho - omyl - Janinka se vyspala těsně po porodu a pak asi do 2 let už vůbec nezabrala. Jedinou radostí mého miminka byl pláč. Ve dne, v noci, ráno, odpoledne - stále. Pamatuju si, že když mi moje mamka volala, tak se ptala: "Ona Janinka už zase brečí?". "Ne zase, ještě pořád" odpověděla jsem. Zvykla jsem si na její pláč a vůbec jsem ho už nevnímala. Nevím proč brečela, ale jednoho dne jí to přece jenom přešlo (dneska brečívá asi z jiných důvodů než tenkrát).
Vyrostla z ní šikovná holka s dobrým srdcem. Je to taková moje "palice" zlatá. Umíněná už byla jako malá a občas se to projevuje ještě dneska. Ale zjistila jsem, že taková paličatost někdy není na škodu ... Naše Jája moc hezky zpívá, ale nejvíc jí baví vyzpěvovat si nemelodické hoperské písničky. Taky hraje na klavír, ale nosí učitelce klavíru z internetu stažené skladby Rihanny, Beyonce apod. a zrovna tyhle skladby se chce naučit (což je dost nereálné...). Taky Janička miluje (jako typické prostřední dítě), když může být se mnou nebo s Honzou úplně sama ( jít si zahrát pinčes, jet na kole jenom s tátou, jet na nákup jenom se mnou - dokonce je ochotná vstávat třeba v sobotu v sedm ráno, aby mohla dojet s tátou pro rohlíky - ale hlavně SAMA, bez Káčule a bez Honzíka). Taky hrozně ráda jezdí na kole, ale cesta musí být asfaltová a po rovině nebo z kopce. Pokud ta cesta vede do kopce, určitě uslyšíte brblání , jak je ten život těžký a nespravedlivý.... Ale srdce má Jája opravdu moc hodný. Kamkoliv jde nebo jede, nezapomene nám přivézt dárek (ať je to utržená kytka, namalovaný obrázek nebo za poslední peníze koupená drobnost - mně teda kupuje oříškovou čokoládu, protože ví, že jí miluju... ), o víkendu nám připravuje snídaně, občas znatelně pokouší Honzíka (a on zase jí), ale když pak spolu sedí u jednoho počítače a dávají si navzájem přednost, tak ten pohled stojí za to.
Janička je jako každé jiné dítě - zlobí, je hodná, neučí se, učí se, odmlouvá, poslouchá, nafukuje se, ale hned propuká v hurónský smích. Ale protože je naše, je pro nás tím jedním ze tří nejlepších dětí na světě. JANINKO, MÁME TĚ RÁDI!
A teď ještě zpátky k volným dnům. Ve čtvrtek jsme se konečně dostali k odzimování chalupy a den byl jako lusk, takže jsme si to opravdu užili. V pátek jsem se vydala s holkama do kina na Takovou normální rodinku. Byla jsem z filmu nadšená. Starou rodinku jsem milovala a měla jsem strach ze srovnávání. Ale vůbec mě to ani nenapadlo srovnávat. Film je opravdu pohodový, nejsou tam žádný složitý psychologický zápletky - někdo by možná řekl - o ničem. Ale to se mi právě na něm líbilo - v dnešní době mám opravdu problém některé filmy pochopit a čím je film "divnější", tím lepší. Takže já dávám přednost obyčejným, citlivým filmům, z kterých nemám hlavu jako pátrací balón. A představte si, že jde dneska natočit film bez klasických postelových scén.....
V sobotu jsme byli popřát Thomasovi k jeho prvním narozeninám, jeho maminka - Tami, vyrobila krásné dortíky v podobě hracích kostek (smekám) a odpoledne jel Honza aspoň na otočku za svojí mamkou.
V neděli jsme si došli na slavnostní oběd a udělali Jáje narozeninovou oslavu. Ještě večer kolem osmé jsme šli na chvilku na procházku. Bylo tak krásně!
Tak se mějte taky krásně a užívejte pěkných dnů!
Pavla
 


Aktuální články

Reklama