Připoutat či nepřipoutat?

20. května 2008 v 22:06 | Pavla
Nejdřív, na začátek, jsem se rozhodla, že ke každému článku vložím z Youtube písničku, abyste při čtení mohli zároveň poslouchat (já to tak dělám moc ráda). Zatím to na blogu jinak nejde, automaticky se písnička nespustí, takže pokud si rádi čtete a zároveň posloucháte, spusťte si, prosím, písničku sami. Snad se vám bude líbit.
A teď k mému článku: První, co se mi vybavilo, když jsem si po sobě přečetla titulek článku, byly naše děti připoutané v autosedačkách. Ale to jsem neměla na mysli. Přemýšlím o zvířatech, o těch, které nám Bůh dal jenom tak - pro radost, pro potěšení a pro chvíle osamocení, a které si my sami k sobě dobrovolně připoutáme - o čičinách a o hafanech. A taky o tom, jak moc zavazující je ten krok, kdy se člověk rozhodne přinést si domů ten uzlíček chlupů. Před dvěma lety jsme si pořídili černou kočičku Majdu a o pár týdnů později k nám samo dopochodovalo druhé černé koťátko Julinka. Teď jsou pro nás právoplatnými členy rodiny a máme je opravdu rádi. Někdy mám pocit, že jsem na ně o hodně milejší než na vlastní děti (jenže: když ony se celý den myjou a jsou krásně čisté - kdežto Honzíka musím strčit do vany násilím, jenže: když ony po sobě perfektně uklidí na svém záchodě - a Jája má v pokojíku pěkný čurbes, jenže: když ony tak krásně předou a Káčula někdy vrčí a tváří se jako starý blafan ... ), ale to je samozřejmě sranda...
Když kočičkám někdy není akorát, sleduju je úplně stejně jako děti, ptám se jich, co jim je - a ony - potvory - neodpoví, pozoruju je, dívám se, jak posedávají, jak se tváří a mám o ně opravdový strach. V tu chvíli si říkám: "Copak Ti na ten strach a starost nestačily tři děti?!". Ale asi nestačily a myslím, že bez strachu a obav člověk nemůže mít pořádně rád. A já ty povalující se a vrnící kočuliny mám opravdu ráda. A proč to píšu? Přemýšlím totiž o tom, jestli si pořídit někoho dalšího, o koho se budu bát a koho budu mít zároveň ráda.
Jak už jsem psala, babička dostala k vánocům štěňátko a vzhledem k tomu, že už pro babičku tady na zemi není žádná naděje, budeme muset řešit, co potom s Ferdou. Ferda od vánoc samozřejmě povyrostl a povyroste, ale zatím je to miláček, který se jako štěňátko dostal k paničce, která by ho zbožňovala, ale všechno je jinak a z Ferdy se stal bezprizorní pejsek, kterého vyvenčí ten, kdo se zrovna stará o babičku a on tím pádem postrádá svého hlavního páníčka. Nevím, opravdu nevím.... Nevím, jestli si přeju mít doma psa. Vím, že pes je velká zodpovědnost, mnohem větší, než jsou micky. A taky se bojím, jak se takové odrostlejší štěně snese s kočkama, které našemu domu šéfují ... Takže, prosím, pokud máte někdo zkušenosti s tím, že jste si přinesli pejska do domácnosti s dospělýma kočkama, napiště mi, jak to vypadalo.
Takže: Připoutat či nepřipoutat? Toť otázka!!! Uvidím, bude to určitě tak, jak to má být ...
Mějte se krásně a mějte rádi všechny, které jste kdy k sobě připoutali, ať lidi nebo zvířata. Zaslouží si to...
Pavla
 


Aktuální články

Reklama