Wonderful life

12. června 2008 v 10:09 | Pavla
Nedávno jsem v autě slyšela tuhle písničku. Říkala jsem si, že bych ji mohla použít do blogu. A povedlo se mi najít verzi, která se mi (možná) líbí víc, než ta původní. Když jsem se dívala na průvodní video, které ukazuje, jak člověk rychle stárne, napadlo mě, že opravdu život letí tak rychle, jako by trval pouze ty čtyři minuty dvacet, že je stejně tak krátký jako ta písnička.
Za pár let mi potáhne na čtyřícítku a já se vevnitř cítím jako dvacítka. Mám pocit, že rozumím puberťačkám, protože jsem z toho teprve nedávno taky vylezla.... Jenže v tom je ta spravedlnost - jestliže bylo někomu před pár lety o rok víc než mně, je mu pořád o rok víc než mně. Pokud je moje "céra" o 22 let mladší, budu já pořád o 22 let starší než ona. Bůh počítá každýmu stejně. Jenom je tady někdo delší, někdo kratší čas. Nedávno jsem četla dopis maminky, který umřela osmiletá dcera. Psala, že holčičku každý litoval, jak chudinka měla krátký život, ale ona, že to bere tak, že Bůh ji na zemi vyměřil osm let a ona těch osm let plně a krásně prožila. Takže někdo má na zemi vyměřený čas patnácti let, někdo devadesáti, ale je důležitý, aby každý ten čas prožil tak, aby to byl ten správný "báječný život", i když třeba občas bude plný trápení, bolesti a smutku. Protože ruku v ruce s tím jde radost a štěstí. A i když si člověk většinou vzpomene na ty špatný věci, a přitom strašně skučí, jak je ten život hrozný, zároveň během života každý prožijeme tolik krásných chvil, že je škoda neobracet se a nevzpomínat spíš na ty šťastný a pěkný věci.
Přemýšlela jsem nad tím, jaký mám štěstí, že jsem se narodila s povahou, že všechny špatný věci strašně rychle zapomínám . Ale taky zapomínám někdy i na ty dobrý, a to potom zjišťuju, že jsem zapomněla někomu poděkovat nebo mu říct, jak ho mám ráda - ale i to se dá napravit. Vzpomínám si, že jsem nikdy nedokázala svýmu tátovi do očí říct, jak ho mám ráda. Až poslední den v nemocnici, den předtím, než umřel, jsem odcházela od jeho postele a nakonec jsem se ještě jednou vrátila a zašeptala mu, že ho mám ráda. Vím, že mě slyšel a byla jsem pak šťastná, že jsem mu to řekla, i když jenom jednou v životě...
Tak jestli máte někde nějaký rest, že jste ještě někomu neřekli, že ho máte rádi (a přitom ho rádi máte :-)), raději to udělejte hned ....
Mějte se krásně a užívejte si co nejbáječnější život.
P.S.: Na první fotce jsem s taťkou a ségrou, já jsem to mrně s dudlíkem, na druhé fotce je chlapeček zastřižený podle hrnce - a to je zase Honza. Myslím, že jsme se zase tak moc nezměnili, ne??? (já teda nenosím dudlíka, ale účes mám po ránu stejný ....)
Pavla
 


Aktuální články

Reklama