Cesta domů

6. července 2008 v 23:22 | Pavla

Včera ve tři hodiny odpoledne konečně naše babička dorazila domů. A já měla tu čest ji při tom držet za ruku a nahlédnout tak trochu na druhý břeh, kam jednou dorazíme všichni....
Byl to zvláštní týden. Za babičkou jsme přijeli hned v pátek po vysvědčení s tím, že tam strávíme týden do další soboty. Babička byla v hodně špatném stavu, nejedla a několik dní už ani nemohla pít. Hned v sobotu večer babičku přepadl strach a chtěla, abychom se u ní sešli celá rodina. Obvolala jsem všechny švagry a švagrový a během půl hodiny jsme stáli všichni kolem postele jako apoštolové na Orloji. Babička měla přání, abychom se s ní pomodlili a do modlitby často mluvila, i když to pro ní bylo velmi těžký. Například nám říkala, abychom všechno dodržovali, tak jak to Bůh chce, abychom se podle toho chovali. Bylo to opravdu hodně zvláštní a já měla pocit, že podle všech těch romatnických filmů, je teď ta pravá doba na to, aby babička umřela. Ale neumřela - čekala jí, mě i nás všechny ještě dlouhá cesta. Od pondělí začala mít babička vidění. Viděla dědu, který umřel před vánoci, jak na ní mává a volá jí k sobě, ale ona nechtěla jít a bránila se. Měla strach a potřebovala jenom držet za ruku. Občas jsem se lekla i já, když mi řekla, že děda sedí vedle mně. Tři dny byly náročné, musela jsem se během té chvíle naučit mnoha věcem. Třeba - respektovat to, že ona opravdu kolem sebe vidí osoby, které já nevidím, takže už druhý den mi nedělalo problém dojít dědovi pro sklenici s vodou, protože měl prý žízeň. Taky jsem dokázala zvládnou situaci, kdy mě babička žádala, abych jí oblékla šaty, které má připravené do rakve. Ale jedno jsem nedokázala - splnit jí prosbu, abych ji odvezla domů. Ukazovala k nebi a říkala, že má na mysli domov, kde je děda. Prý mám řidičák a tak jí tam můžu dovézt. Chvíli mi trvalo, než jsem našla vhodná slova, ale ubezpečila jsem jí, že jediným řidičem může být Bůh a že jedině toho můžeme prosit, aby jí vzal domů.
Taky jsem o sobě zjistila, že jsem paličatá. Celou dobu jsem přemlouvala Boha, aby si babičku už vzal, že pro něj přece není vůbec žádný problém zastavit její neskutečně silně tlukoucí srdce. Zkoušela jsem to na něj i s tím, že je přece milosrdný - a teď? - vidím vedle sebe neskutečně fyzicky zbědovanou babičku, která netouží po ničem jiným, než už odejít z tohohle náročnýho světa - a Bůh? - neslyší, nereaguje, babiččino srdce tluče vesele dál ......Najednou jsem měla pocit, že slyším odpověď - "... takže ty myslíš, že to víš líp než já, jak to mám udělat? Ale já to stejně udělám tak, jak je to správné ...". Nikdy jsem si Boha nepředstavovala s úsměvem na tváři, ale teď se fakt usmíval a měl ze mě srandu. Pojala jsem podezření, že chudák babička tady zůstavá dál jenom kvůli mně, abych se naučila ještě plno jiných věcí, než jenom pokoře a trpělivosti.
A taky že jo. Naučila jsem se tomu, že ne vždycky člověk musí mluvit. Že někdy nejvíc pomáhá přítomnost a pocit blízkosti. Byly chvíle, kdy mě babička volala a chtěla mě u sebe. Držela jsem jí hodiny za ruku, koukala jsem jenom z okna na pole, poštolky a běžící mraky a mlčela. To je to, co potřebovala. Pak byly chvíle, kdy mě posílala pryč, protože potřebovala být sama a já se to naučila vycítit a respektovat to.
Když pominuly dny, kdy byla babička pořád vzhůru a snažila se mluvit, přišly dny, kdy už nepromluvila, jenom se dívala. Poprvé jsme volali záchranku ve čtvrtek. Babička špatně dýchala a my měli strach. Dostala injekci a dívala se na mě hodně naštvaně a uraženě. Nevěděla jsem proč, až švagrovou napadlo, že se zlobí, protože si myslí, že těma injekcema chceme naopak její trápení prodlužovat a ona přece chce domů ...
A pak přišly chvíle, kdy nepotřebovala vůbec nic. Dívala se do stropu, občas na mě mrkla, jestli vedle sedím, a pomalu se chystala a balila ... V sobotu mě znovu přepadl strach, protože babička hodně špatně dýchala a znovu jsme volali záchranku. Doktorka nevěřila vlastním očím, že ještě babička žije. Tou dobou totiž už skoro13 dní vůbec nepila ... Ale její srdce to táhlo dál ... Dostala další injekci a já čekala, že bude spát. Utekla hodina a něco, babička pořád koukala a strašně těžce dýchala. Nechala jsem práce v kuchyni, nedalo mi to a sedla jsem si k její posteli a vzala jí za ruku. Najednou šel po krásně modré obloze černý dlouhý mrak, v kterém byla vyříznutá jakoby brána a v ní svítil malý mráček, protože se v něm asi odráželo sluníčko, nevím. A tak říkám babičce, že je sobota a že my budeme za tři hodiny odjíždět domů, že by už taky měla jet a že tam má připravenou bránu, tak ať jde, že jí tam už určitě čekají. A než mrak zmizel, babička se uklidnila, v obličeji se jí objevil spokojený výraz, nadechla se a už nedýchala. Srdce ještě minutu tlouklo a přestalo. Tak jsem popřála babičce šťastnou cestu domů a poprosila jí, aby tam pozdravovala všechny, který mám ráda ... Bylo mi krásně, byl to takový klid a pokoj.... A teď je babička doma a nám všem, který jsme potom seděli kolem její postele, se honilo hlavou, že takhle jednou taky budeme ležet. A že určitě budeme taky toužit po tom, abysme dorazili domů. Domů k Bohu, protože tam je to nejlepší...
Zažila jsem týden dovolený, který se nedá zaplatit. Bylo to hodně náročný, ale neskutečný. Neskutečný a vlastně skvělý a poučný tolik, že jsem byla nakonec babičce vděčná, že to se mnou vydržela až do soboty.
Takže vám všem můžu říct - hledejme cestu domů už teď, je to moc důležitý, jinak se jednou ztratíme a netrefíme ........
Pavla
 


Komentáře

1 Míša Míša | E-mail | 7. července 2008 v 20:54

opravdu moc hezky jste to napsala.

2 Marie Špinková Marie Špinková | E-mail | Web | 23. července 2008 v 19:32

Vazena Pavlo, dostala jsem se na tyto Vase stranky diky Vasemu prispevku na portalu www.umirani.cz. Chtela bych Vam nabidnout, jestli svuj pribech, tak jak jste ho napsala nebo i jinak, nechcete mit v nasi zatim cerstve rubrice, kde lide, kteří mají zkušenost s umíráním někoho blízkého doma, mají možnost napsat svůj příběh.

Podrobnosti najdete na

http://www.umirani.cz/index.php?cmd=page&id=409

Ozvat se mi můžete přes výše uvedený e-mail. Děkuji.

S pozdravem a pranim pekneho dne.

Marie Špinková, redaktorka

3 Anna Durnová Anna Durnová | E-mail | 9. listopadu 2008 v 13:34

Milá Pavlo,

Našla jsem Váš příběh na umirani.cz. Váš příběh tady mne opravdu zaujal. Chtěla jsem se Vas zeptat, jeslti byste nebyla ochotna se svými zkušennostmi podělit. Zabývám se zlepšením péče pro umírající v ČR a v současné době sbírám příběhy lidí po cele republice. Pokud byste měla čas či chuť mi věnovat hodinku, tak mi dejte prosím vědět. Moc Vám děkuji,

Mějte se hezky!

Anna Durnová  (anna.durnova@univie.ac.at)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama