Jak odrovnat svoji manželku

25. srpna 2008 v 23:11 | Pavla

Abych uvedla titulek svého článku na pravou míru - "svoje" manželka jsem já a odrovnaná jsem teda dostatečně, aspoň na další týden určitě.
Včera odpoledne jsem se rozhodla, že udělám dobrý skutek (a jako vždy byl po zásluze potrestán). Po výborném obědě v pizzerii jsem se sotva dokulila domů a představovala si, jak si dám nohy na stůl a k tomu kafíčko. Ale Honza měl v plánu jít si zaběhat. Nedaleko má asi desetikilometrový okruh, který několikrát týdně s Ferdou běhá. A já si řekla - "Proč pro jednou Honzovi neudělat radost a nejít si zaběhat s ním?". Na vysvětlenou - běhání nemám vůbec ráda, a pokud chvilku klušu s Ferdou, jsem po chvilce zadýchaná jako bych právě zvládla maraton.
A tak jsem se oblékla do sportovního (moje deset let staré tenisky svědčí o tom, že opravdu moc často neběhám ...) a popoháněla jsem svoji rodinu, že si to jinak rozmyslím. Honzík byl hned pro, že pojede na kole. Ale naše dvě děvčata donutit v neděli odpoledne vyrazit s rodiči (jak potupné!) cválat po údolí (zcela nehorázné!), bylo nad mé síly. Ale Honza zavelel a naše holčičky s "rozjařenými" tvářemi musely vyběhnout taky. Teda vyběhnout - Káča se prvních deset minut sunula stylem hlava vepředu, zadek ještě doma a ruce nehybně podél těla. A tak dostala do ruky klíč od domu, aby se radši vrátila, že se na ni nebudeme dívat. Nakonec si to rozmyslela a alespoň trošičku se snažila napodobovat běžícího člověka.
Nejvíc zapáleným sportovcem byl Ferda - táhnul mě celých deset kilometrů a já za ním jenom plápolala. Honzík s Jájou jeli na kole, ale po kilometru začalo prudké klesání, potom zase prudké stoupání a naše Janinka hekala, funěla, nadávala, brblala, dovolávala se Linky bezpečí a skučela tak, že by na nás kolemjdoucí klidně sociálku zavolat mohli. Vždycky když jsme míjeli v klídku se procházející lidi, Kačka poznamenala: "Všichni normální lidi chodí a všichni chodí dobrovolně. Jenom my jsme tak trapný, že tady lítáme po lese a ještě k tomu nedobrovolně."
No, abych se hnula z místa - běh jsme dokončili všichni a taky jsme všichni (kromě Honzy) byli šťastný, že to máme za sebou. Já necítila nohy, navečer jsem se po baráku už jenom sunula stylem a la Káča (viz nahoře), lýtka jsem měla tak ztuhlý, že jsem se nemohla hýbat, ztuhly mi i kolena, otlačila jsem si chodidla a byla jsem tak ospalá a unavená jako dlouho ne. Honza byl naopak odpočatý, spokojený, čilý ...
Takže jsem Honzovi přes jeho protesty slíbila, že už nikdy běhat nepůjdu. Dvakrát jsem pro něj v životě udělala něco, co šlo přes mé "svědomí" a vždycky to nedopadlo zrovna nejlíp. Jednou, ještě za svobodna, Honza jedl stroužky česneku, jen tak. A já, abych mu udělala radost, jsem si taky jeden vzala. Bolel mě potom žlučník, z pusy mi táhlo ještě týden, při pocení jsem česnek cítila ještě snad za půl roku. Takže už jsem ho potom nikdy nejedla. A ta druhá věc - včerejší běhání - již nikdy více!
Ale mám, co jsem si zasloužila. Člověk nikdy nemá dělat, co se mu příčí. Ať jde o chování, mluvení, jezení nebo běhání.
Tak dobrou, já si jdu zase natáhnout své bolavé nohy ...
 


Komentáře

1 Ivet Ivet | Web | 12. září 2008 v 9:18

Zdravím,

jen náhodou jsem se dostala na váš blog a musím konstatovat, že jsem se pobavila. Přesně vidím vaši rodinu (nebo kteroukoliv jinou) těsně před odchodem na "výlet".

Myslím, že postřehů "ze života jedné úplně normální rodiny" nikdy není dost.

Asi bych se měla vámi inspirovat a sepsat příhodu, třeba jak můj táta čistil komín dlažební kostkou.

Tak se mějte a hlavně se mějte rádi :o)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama