Právo zemřít

12. prosince 2008 v 11:40 | Pavla




Vím, že můj článek vyvolá emoce, a že s ním takových dobrých 80-90 % lidí nebude souhlasit, ale cítím nutnost a povinnost říct svůj postoj (a věřte mi, že se mi u toho po obličeji kutálí slzy jako hrachy).

Muž spáchal sebevraždu v přímém přenosu! Šťastnou cestu, řekla jeho žena!

CURYCH - Craig Ewert (†59) pije smrtelnou dávku barbiturátů. Jeho žena Mary (59) ho hladí po ruce, kterou už Craig dávno necítí. Zuby vypíná svůj dýchací přístroj, čímž defi nitivně pečetí svou smrt. "Miluji tě," říká Mary, "šťastnou cestu, brzy se opět shledáme."
Celý průběh sebevraždy odvysílala britská televize Sky! Vyvolala četné debaty a výměny názorů, což je přesně to, co si Craig Ewert přál - smrt, o které se bude mluvit. Trpěl amyotrofickou laterální sklerózou, která způsobila ochrnutí jeho těla a brzy by ho mohla připravit i o řeč. Tak daleko to Brit nechtěl nechat dojít a rozhodl se ukázat světu, jak jednoduše lze předejít tak bolestivé a zdlouhavé smrti.


Tento článek mě vrátil do roku 1999, do doby, kdy jsme se dozvěděli, že náš taťka trpí nevyléčitelnou nemocí a že mu zbývá maximálně 2-5 let života. V té době mu bylo přesně padesát, hrál fotbal, podnikal, byl šťastný a spokojený. Ano, můj taťka trpěl stejnou nemocí, jako muž, o kterém jsem si přečetla článek. Měl amyotrofickou laterální sklerózu - mrchu ze všech nemocí snad nejhorší. Přestával dobře artikulovat a postupně mu ochrnovaly všechny svaly v těle, včetně těch dýchacích a polykacích. Jenom ta mysl zůstávala pořád dokonale bystrá a stejná jako dřív. Možná bohužel, možná bohudík - na jednu stranu si moc dobře uvědomoval, jak jeho tělesná schránka odchází, ale na druhou stranu s námi mohl komunikovat až do poslední chviličky a mohl vidět, jak moc ho máme rádi. Taťka s touhle nemocí bojoval čtyři roky, byly chvíle, kdy byl neskutečně statečný a byly chvíle, kdy byl úplně na dně. A i když celou dobu bojoval i s Bohem, kdy se snažil o Bohu něco dozvědět a vzápětí Boha zavrhnout, že kdyby existoval, nemohl by se dívat na jeho trápení, tak ten boj táta nikdy nezvdal. Do poslední chvíle se snažil svoje svaly posilovat a i když už byl na vozíku, vzal dvě berle, my jsme ho podpírali a snažil se dělat několik kroků, prostě to nevzdal do poslední minuty svého života. Ta nemoc je opravdu šílená a co ti lidé prožívají, je neskutečně hrozné. Nebyla jsem hlavním aktérem, jenom přihlížejícím, a i přesto to na mě působilo hrozně zoufale.
Ale jednu věc můžu říct, to že taťka bojoval do poslední chvíličky, že se nesnažil z té hrůzy nějak proklouznout a zůstal s náma, bylo pro nás obrovským, opravdu obrovským příkladem, jak se má žít. Naše děti viděly, že i když je tak strašně nemocný, že se na ně dokáže usmát, že my jsme si s ním mohli popovídat, i když mu bylo třeba špatně rozumět, že tu s náma prostě vydržel, i přes to velké utrpení.

Ano, věřím v Boha, tím pádem je pro mě nemyslitelný jakýkoliv druh sebevraždy, ale tohle má i jiný rozměr. Několikrát denně na taťku myslím - stane se mi totiž nějaká hloupost, třeba Ferda roztrhá po celém domě toaletní papír, nebo mi upadne nůž s máslem na zrovna vytřenou podlahu a podobné nesmysly a já začnu kňučet. Pak si vzpomenu na taťku a uvědomím si, jak se chovám, jak jsem věčně nespokojená, a jak taťka bojoval v milionkrát těžší situaci, a jak se dokázal u toho i smát. Taky je zvláštní, že v době, kdy už taťka jenom seděl na křesle, bylo našemu Honzíkovi něco přes rok a i přesto, že to pro tátu bylo určitě bolestivé, ze srandy se snažil vždycky Honzíka, když šel kolem, "načutnout". A ta zvláštnost je, že si to Honzík pamatuje. Pamatuje si dědu na křesle, který se smál, a který se do něj snažil "čutnout"...

A já si vždycky budu taťku pamatovat, jako neskutečnýho bojovníka, jako člověka, který dodával nám kolem odvahu. A za to si ho nesmírně vážím a za to mu děkuju. Protože si nedovedu představit tu prázdnotu mojí duše, když by z tohohle světa odešel dobrovolně...
Vím, každý člověk je jiný, ale taťka měl stejnou nemoc, jako ten pán z článku, prožíval jí úplně stejně, stejně se moc bál, stejně se strašně zlobil, stejně si ani ve snu nedovedl představit, jak ta nemoc je krutá. Ale ... Ale zůstal a za to ho obdivuju a jeho příklad té opravdové statečnosti a bojovnosti zůstane v hlavě mojí i mých dětí už navždycky.

V žádném případě si netroufám soudit jednání jiných lidí, od toho je tu někdo jiný, ale opravdu moc mi vadí ta medializace, kdy je v článku napsáno: "... a rozhodl se ukázat světu, jak jednoduše lze předejít tak bolestivé a zdlouhavé smrti". Nemyslím, že je to správný příklad, nemyslím, že je dobře, když se tisíce lidí dívalo na přenos, kdy tento muž vypil barbituráty, odpojil dýchací přístroj a čekal na smrt. Nevidím toho smysl. Nikdy bych si netroufla někoho povzbuzovat slovy: "... je to tak jednoduché...".

Vůbec netuším, jak bych se ve stejné situaci zachovala já, jestli bych nebyla tak psychicky na dně, že by ze mě už nikdy žádný úsměv nevymáčkl, že bych byla na všechny zlá a protivná, že bych se strašně litovala. To nevím... Vím, že bych si život sama nevzala ze dvou důvodu: protože mi ho dal Bůh, ale taky proto, že bych chtěla být příkladem pro svoje děti a pro svoji rodinu, tak jako je můj taťka pro nás.


Tak se nezlobte, že jsem vás teď před vánoci s něčím takovým smutným vůbec obtěžovala, ale musela jsem :-))). Protože já myslím, že my nemáme PRÁVO zemřít, my máme POVINNOST zemřít, ale až tehdy, když se opravdu naplní náš čas, ať je ta cesta sebevíc bolavá a těžká ...

Mějte se krásně a přeju vám opravdu ze srdce, abyste se něčím takovým nemuseli nikdy v životě vážněji zaobírat.

Pavla
 


Komentáře

1 Angelina Angelina | 12. prosince 2008 v 17:26 | Reagovat

Máme právo, je to náš život, naše rozhodnutí.

2 Monika Monika | Web | 12. prosince 2008 v 18:03 | Reagovat

Pavli,

přečetla jsem si tvůj článek jedním dechem a naprosto s tebou souhlasím. Kéž bych v sobě měla vždy tolik síly, aby mě nesrážely maličkosti a vždy si uvědomovala, že vše co se děje, se děje z nějakého důvodu. Bůh ví proč a my se to jednou taky dozvíme :-)

pa v neděli, Monika

3 věra valná věra valná | E-mail | 15. prosince 2008 v 23:46 | Reagovat

Milá Pavlí.Tvůj tatka byl velice silný člověk a uměl se smát.Já si vůbec nedokážu představit,že tu"ten můj"někdy nebude.

4 ala ala | E-mail | 26. dubna 2009 v 3:09 | Reagovat

Pavli,
napsala jste to moc pěkně. Momentálně prožívám stejnou situaci, jako vy před pár lety a váš tatínek měl velké štěstí, že vás všechny měl kolem sebe. Bohužel někdy je situaci složitější a z nějakého důvodu není možné, aby lidé byli tak často spolu, jak je u této nemoci určitě nesmírně důležité a v takové neřešitelné situaci přemýšlíte o spoustě věcí včetně eutanazie, o které si já myslím, že by na ni takto nemocní lidé měli mít právo, ale souhlasím s vámi, že by neměla být medializovaná jako něco lehce vykonatelného - určitě je to něco tak nesmírně těžkého a nepředstavitelného, rozhodnout se pro tento krok....
Mějte se moc pěkně, pa, Alča

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama