Můj soukromý boj s Bohem

9. února 2009 v 0:11 | Pavla

Ano, jsem palice dubová, a bojuju svůj soukromý (jediný a laskavý :-)) boj s Bohem. Je něco, co mě trápí a co moje srdce odmítá přijmout, i když znám důvody, proč se to děje.
Nedávno jsem se dostala na blog rodiny, jejichž čtyřletá holčička loni v říjnu onemocněla leukémií (http://www.riggsfamilyblog.com/). Právě prochází chemoterapií a zrovna teď trpí obrovskýma bolestma a musí brát morfium. Když to čtu, je mi hrozně a říkám si proč? Už jsem psala, že znám odpovědi, ale i přesto se znovu musím ptát Boha: "Proč?". Když se takhle cítím já při pohledu na tuhle malou holčičku, jak se asi musí cítit On?
Říkám si, že když bych já byla Bohem, nikdy bych to nedovolila (a to buďte rádi, že je Bohem Bůh a ne já - já bych toho dovolila a nedovolila .... :-))¨- a hned mě napadá vtip: "Víte, proč Bůh stvořil Evu až nakonec? Aby mu do toho tvoření nikdo nekecal."...).

Když se pak dívám na svoje děti, jsem šťastná, že jsou zdravý a denně za to děkuju.
Někdy taky přemýšlím nad tím, jak se my, mámy a tátové, občas vehementně snažíme, aby naše děti byly nejlepší ve třídě, aby měly nejlepší známky a tím pádem nejlepší možné vyhlídky na uplatnění v práci. Možná někdy na něco zapomínáme. Možná touha po vyšším IQ může utlouct to "obyčejné ékvéčko" (propojení našeho charakteru, morálního instinktu a hlavně CITU - to cituju z encyklopedie, normálně nemluvím jak kniha :-)....). Super je, když se to skloubí. Ale já musím popravdě říct, že jsem opravdu ráda, když moje děti přinesou jedničky, líbí se mi to a dělá mi to dobře, ale zaručeně jsem šťastnější, když mi babička řekne: "Pavlínko, nemusíš mi mazat bolavý nohy, Kačenka sama přišla a už mi je namazala. Ona je opravdu moc hodná". Tohle mě hřeje na srdci stokrát víc.

Mám moc ráda svoje děti a přála bych jim v životě jenom to úplně nejlepší, aby nikdy nemusely zažívat žádný trápení, aby si našly bezvadný "druhý půlky" pro život, aby nikdy nezapomněly na Boha. Ale zrovna to, co se týče víry, je jenom na jejich rozhodnutí. Můžeme je odmalinka ovlivňovat a říkat jim to, čemu věříme my, můžou vyrůstat ve víře, ale rozhodnutí pro to nebo ono je jenom na nich. Proto jim často říkáme, ať si vždycky všechno ověřují, i to, co jim říkáme my. Musí mít na víru svůj názor, oni musí hledat, kde je pravda, a ať třeba svádějí svoje soukromé boje s Bohem, ale ať dojdou k výsledku samy. Pak to není slepá víra. Nedávno jsem se na youtube dívala na záznam z tzv. Jesus campu. Je to výmývání dětských mozků a opravdu to děsí. Myslím, že to v dětech zanechá stopy už navždycky. Brrr.... (http://www.youtube.com/watch?v=LACyLTsH4ac&feature=related).

A tak jako se "dohaduju" s Bohem já , dohadujte se taky, i když v něj nevěříte. Nikdo nemůže říct, že Bůh neexistuje, když se s tím ani nikdy nezabýval. Ale taky nikdo nemůže říct, že Bůh existuje jenom proto, že ho to učili rodiče nebo prostě jen tak, protože jim to přijde logičtější. Máme kamaráda, špičkovýho mikrobiologa, který se svojí vědou tak dlouho snažil dokázat, že Bůh neexistuje, až nakonec po letech došel k názoru, že není jiná šance, než že existovat musí. A to je přesně ono.

Já plno věcem nerozumím, nechápu je, a tak do nich šťourám tak dlouho, až mi to zapadne do sebe. Takže teď se budu zabývat malou nemocnou Abby tak dlouho, dokud i ve svým srdci neuznám, že Bůh má pravdu a že to má logiku i pro mě :-)))) (.... a to bude trvat, jsem přece palice dubová....).

Mějte se krásně a nenechte se zmást tímhle světem, ale ani jakoukoliv slepou vírou!

Pavla
 


Aktuální články

Reklama