Ještě pořád se litujete?

16. května 2009 v 17:50 | Pavla

Asi jako každý, jsem občas mívala chvíle, kdy jsem měla pocit, že nestojím za nic, nic neumím, jsem špatná máma, špatná manželka, nikomu na mě nezáleží, jsem málo milovaná, děti mě neposlouchají ......

Prostě jsem se litovala.
Pak jsem se rozhodla, že s tím skoncuju. Pryč s litováním!!! Moji zásadou se stalo - nikdy se nezaobírat něčím, co by ve mně tenhle pocit vyvolalo, to znamená - dívat se vždycky na ty, kteří se mají hůř. A že jich je!

Najednou zjišťuju, jak se vlastně mám - jak jsem milovaná, jak jsem požehnaná, že mám tři děti, jak jsem vděčná za to, že mám tak skvělýho manžela, že mám tak hodnou mamku, že mám kolem sebe několik opravdu dobrých kamarádů, že mám ráda Boha a nakonec i to, že nás Honza dokázal finančně zabezpečit, protože když bych musela chodit do práce, nemohla bych se starat o babičku, a všechno by bylo tisíckrát složitější. A taky si hrozně vážím toho, že moje rodina je zdravá. A právě proto, že si uvědomuju, že to zítra může být klidně jinak, jsem za to moc vděčná.

Mám kamarádku, která nemá život moc jednoduchý. Obě její děti, když byly malinké, byly dost nemocné, dokonce to vypadalo, že jedno z jejich dětí nikdy nebude chodit, ale díky jejímu a manželově obrovskému nasazení jsou po letech obě děti úplně zdravé. Když už se jim život trochu uklidnil, do kamarádčina života vtrhla diagnoza - roztroušená skleróza. Kdo by čekal unavenou, nešťastnou a naštvanou "ženskou", obrovsky by se zmýlil. Kamarádka je samý smích, neskutečná laskavost, vždycky má podanou pomocnou ruku, její silná víra v Boha v člověku vzbuduje chuť "napodobit ji" :-))). Smekám před ní! Myslím, že její manžel musí být strašně šťastný, že si zrovna jí vybral za druhou půlku, s kterou projde celým životem.

Asi poslední rok si čtu na internetu různé příběhy lidí, které opravdou rvou srdce. Dost často si u nich pobrečím. často se taky raduju, když nějaká nemoc ustupuje, staly se prostě součástí mýho života. Možná by se to dalo nazvat i určitou "úchylkou", ale já si po přečtení takovýho příběhu uvědomím, jak se mám, a že dost často zapomínám na věci, kterých bych si měla opravdově vážit.
Občas dávám některé příběhy přečíst holkám, aby si uvědomily, jak je jejich život jednoduchý, čistý, pohodový, a jak by si ho taky měly vážit. Že to, že jsme včera nekoupily ty "suprácký sluneční brejle", že jsme nejeli do aquaparku a že jsme se nestavili na kafi v Mekači, není vůbec důvodem k tomu, nasadit ukřivděnou a nešťastnou masku. A já pak vidím, že se jim to v těch jejich kebuličkách honí. Vidím, jak jsou smutný, když nějaké dítě, o kterém jsme si četly, zrovna ten den umřelo. To potom sluneční brejle vyblednou a stanou se zbytečným luxusem (teda jenom asi na nějakou dobu - ale i tak dobře :-)))).


Takže pokud patříte taky k těm, kteří se často litují, mrkněte se mnou na tyhle příběhy:


1) Opravdu čerstvý a bolavý příběh desetiměsíční holčičky, která ve středu zemřela -
http://kayleighannefreeman.blogspot.com/ Narodila se jako malinkaté miminko, kterému se
vešel mámin snubní prstýnek na celou ručičku. Celých deset měsíců prožila v nemocnici, prošla
velkým počtem operací a nakonec u té poslední, nijak zásadní, došlo k poškození jejího mozku,
a i přesto, že dýchala, otvírala oči, mozek byl již mrtvý.

2) http://www.caringbridge.org/story_dunntwins - holčičí dvojčátka, jednomu objevily nádor ve
dvou měsících, a druhému pár dní potom ...

3) http://www.caringbridge.org/visit/marykaterushing/mystory - asi jedenáctiletá holčička MaryKate s leukémií, která nedávno umřela ...

4) http://deckapes.blogspot.com/2009_03_01_archive.html - Cody, který v březnu umřel na
všechny možné nádory. Stránky jsem četla asi dva měsíce, a i když bylo od začátku jasné,
že nemá šanci na vyléčení, pořád jsem doufala, že to dobře dopadne ... Nedopadlo ...

5) http://www.littleoneapril.blogspot.com/ - těhotná holka - křesťanka, která není vdaná, a tím
pádem čelí obrovskému tlaku věřících kolem ní. A aby toho nebylo málo, miminku zjistili vadu
srdce, která prý není slučitelná se životem. To je peklo ....


... a tohlel jsou moje další tři oblíbený holčičky. Všechny mají leukémii a všechny jsou na tom někdy hůř, někdy líp:


Nečtu samozřejmě jenom stránky, kde děti umřou, ale i ty, kdy se léčí, kdy se vyléčí, kdy všechno dopadne dobře, kdy jsou rodiče štěstím bez sebe, kdy jsou nadšený z toho, kolik lidí si přečetlo jejich příběh a podpořilo je napsáním pár slov.... A i já občas přidám komentář a několikrát se mi stalo, že v dalším článku příběhu bylo napsáno, jak jsou vděčný, že někomu až v Český republice stojí jejich dítě za to, aby si jeho příběh přečetl ...



Každý máme nějaký způsob, jak se snažíme určitým věcem vyvarovat. A tohle je ten můj - přečíst si tyhle smutný příběhy, a vzít si z nich ponaučení pro příště. Nic v životě není samozřejmé, nic z toho, co mám - ať už zdraví nebo cokoli jiného - tu zítra být nemusí.
Jsem sice šťastné nedělňátko, ale spolehněte se na to .....



A to, že teď tady sedím v sobotu odpoledne u počítače, taky není jen tak. Honza vzal celkem pět dětí a vyrazil s nima do Beckilandu na Jájinu oslavu narozenin. Dřív bych si to možná neuvědomovala, ale teď si toho opravdu vážím. Který chlap na sebe vezme dobrovolně hlídání pěti dětí, aby si jeho ženská mohla odpočinout?
A vy - brali byste to jako samozřejmost, nebo by vám to udělalo radost?


Nikdo nemá život jednoduchý, nikdo nemá krásně umetenou cestičku, ale každý si může z "obyčejných" věcí udělat radosti, a pak se i ty starosti zvládají líp....


Mějte se krásně!

Pavla
 


Aktuální články

Reklama