Sliby - chyby?

16. ledna 2011 v 18:36 | Pavla
Snažím se svůj včerejší slib dodržet a jsem tady zase :-). To, že jsem to "vyřkla" veřejně, mě snad donutí k tomu, abych sem opravdu psala pravidelně.

Myslím, že slibuju dost často, ale ne až tak často svoje sliby dodržím. Nelíbí se mi to a myslím, že je nejvyšší čas něco s tím udělat. I když jde možná o drobnosti (jak pro koho ...), ale musím se mnohem víc snažit dodržet to, co z pusy vypustím.

V poslední době se mi to stává s babičkou. Každý den jí volám, několikrát v týdnu za ní zajdu, jen tak popovídat nebo donesu nákup, léky. Ale už několikrát se mi stalo, že jsem jí řekla, že se ještě večer znovu ozvu a prostě už nezavolám. Většinou zapomenu, ale taky se mi stane, že se mi prostě nechce. Řeknu si, že jsem u ní dneska byla, viděla jsem, že je v pořádku, a tak není potřeba volat.
Ale proč jsem jí to teda říkala, když jsem u ní byla na návštěvě? Vím to - jsou to její oči, které vždycky prosí, abych ještě neodcházela, abych tam ještě byla. Jenže se třema dětma času moc není, a tak využívám každou volnou skulinku. Ale i tak mám výčitky svědomí, že jdu domů "už" po hodině a půl a ona by chtěla ještě společnost, chtěla by si ještě povídat. A tak jí ve dveřích slíbím, že se večer ozvu. A pak nezavolám ...


babi
A jak to tak bývá, poučení bývá na blízku. Pustila jsem si rádio a poslouchala nějaký pořad, kde vyprávěla stará paní. Nevím přesně o co šlo, ale já se trefila  do monologu o tom, jak jí je smutno, jak je pořád sama doma, a jak si nikdo, kdo má  kolem sebe lidi a může vycházet ven, neumí ani představit, jaké to je, koukat celý den na televizi a toužebně se dívat na telefon, jestli někdo zavolá, na zvonek, jestli někdo zazvoní, že přijde na návštěvu. Trefilo se mi to přímo do srdce.

Já si to představit neumím, mám manžela, tři děti, a tak jsem celkem v poklusu. Naopak toužebně vyhledávám volnou chvilku, když před nima někam "zdrhnu". Takže být sama je pro mě vlastně sladkou odměnou. Jenže když jsem ten pořad poslouchala, uvědomila jsem si, jak takovému člověku musí být. A sypu si popel na hlavu, že jsem měla být mnohem víc se svým taťkou, když byl nemocný, že jsem měla víc času trávit u babičky, která nedávno umřela. Jenže tam už to nezměním ... Ale můžu to odčinit tím, že budu víc s touhle babičkou, že za ní budu chodit, i když se mi tam kolikrát nechce (... a radši bych si doma hodila nohy na stůl...), a že jí budu opravdu telefonovat tak, jak slíbím. Protože ona na druhé straně na ten můj telefon čeká a asi je dost zklamaná, když nezavolám. No a tak někdy stačí jenom pustit si rádio, aby se člověk zase posunul trochu dál :-)).

Přeju vám (i sobě), abychom jednou taky nemuseli hypnotizovat telefon a čekat, že se v něm snad ozve: "Babi (dědo), já za tebou přijdu, chceš?".

Pavla
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama